První výstavu volného umění rozjezdily v Moskvě kropicí vozy. Pak režim povolil

Od 30. do konce 80. let bylo v Sovětském svazu oficiálně podporováno pouze umění ve formě takzvaného socialistického realismu, jehož hlavními motivy byly po druhé světové válce boj proti německému fašismu za 2. světové války, budování socialismu a komunismu a třídní boj.

Umělci, kteří odmítali přizpůsobit svou tvorbu těmto ideologickým škatulkám, ji většinou nemohli vůbec veřejně prezentovat, a pokud se jim to už náhodou podařilo, čelili často tvrdé kritice řízené orgány sovětské komunistické strany a nejrůznějším postihům.

Umění pod Chruščovem a Brežněvem

Tento stav přetrval i poté, co po smrti sovětského diktátora a masového vraha Josifa Vissarionoviče Stalina v roce 1953 převzal moc nad státem nový vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. Ten sice podrobil Stalinův kult osobnosti nelítostné veřejné kritice, ale to rozhodně neznamenalo, že by hodlal umění dopřát svobodu.

„Událostí, která názorně ukázala, jak se bude situace vyvíjet, byla Chruščovova výstava avantgardních umělců k 30. výročí moskevské pobočky Svazu umělců SSSR 1. prosince 1962, kde sovětský vůdce neváhal používat obscénní výrazy,“ uvádí rusky píšící blogger vystupující pod přezdívkou Von Hoffmann, který publikuje na platformě Live Journal.

Také podle dalších autorů se Chruščov snažil vyvíjet tlak na spisovatele a umělce, aby se ve své tvorbě od socialistického realismu neodchylovali. „I Leonid Iljič Brežněv přiznával, že se při Chruščovových slavných setkáních s uměleckou inteligencí musel často stydět. Zvlášť nepříjemná pro něj byla vzpomínka, jak hrubě se sovětský vůdce vyjadřoval na adresu básnířky Margarity Aligerové, kterou veřejně označil za chrchel kapitalistického Západu,“ tvrdí další ruský blogger, publikující na platformě Live Journal pod přezdívkou Maysuryan.

Podle něj se situace začala lehce uvolňovat po roce 1964, kdy sovětské úřady nechaly do kinematografie, literatury a obecně do umění pronikat i nové umělecké vlivy, ovšem pod jednou podmínkou: „Nesmíte být příliš otevřeně v opozici. Jinak si pište, kreslete a hrajte, co chcete.“

Nicméně i tato částečná „benevolence“ mohla kdykoli skončit – když 22. ledna 1967 uspořádal ruský avantgardní umělec Oskar Jakovlevič Rabin spolu se sběratelem umění Alexandrem Davidovičem Glezerem takzvanou „Výstavu dvanácti“, tedy veřejnou expozici prací 12 umělců v klubu Družba na Entuziastovské magistrále, pro kterou neměl oficiální povolení, uzavřeli ji agenti sovětské tajné služby KGB ve spolupráci s moskevským stranickým výborem do dvou hodin.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Další fotografie z výstavy nonkonformního umění v Izmajlovu v Moskvě. Akce si získala přízvisko Čtyři hodiny svobody

A po dočasném „tání“ znovu rychle přituhlo, když sovětská vojska spolu s dalšími armádami států Varšavské smlouvy násilně potlačila Pražské jaro v Československu. Do 70. let minulého století tak vstupoval sovětský režim pod Brežněvovým vedením jako represivní, rigidní, opětovně se vracející ke schématům socialistického realismu, kde pro jiné formy uměleckého vyjádření není prostor. Jenže lidé si to poté, co zažili svobodné nadechnutí v druhé půli 60. let, už nechtěli dát jenom tak líbit.

Neoficiální výstava

Zpřísnění cenzury tak ve svém důsledku jenom podpořilo rozvoj „podzemního“, neoficiálního umění. A protože taková umělecká díla nemohla být prezentována veřejně, zrodil se i plán zorganizovat v Moskvě jejich venkovní výstavu. Plán, který se dočkal uskutečnění v polovině září 1975.

„Připravovali jsme tu výstavu spíše jako politickou výzvu represivnímu režimu než jako uměleckou událost. Věděli jsme, že budeme mít problémy, že přijde zatýkání a bití. Poslední dva dny před jejím konáním jsme se báli,“ řekl později jeden ze dvou hlavních organizátorů této výstavy, malíř Oskar Rabin (tím druhým byl malíř Alexandr Glezer).

Protože akce měla být svým způsobem i politický manifest, plánovali původně uspořádat ji přímo na Rudém náměstí, ale po všeobecné diskusi od tohoto záměru upustili a přesunuli projekt na periferii Moskvy do čtvrti Běljajevo.

V souladu se zákony požádali organizátoři o souhlas s „přehlídkou obrazů na volné prostranství“ moskevský Sovět. Kalkulovali přitom s tím, že v Sovětském svazu se nikdy nic takového nekonalo, takže na to nebude ani zákon, a úřady tak nebudou mít žádný právní podklad, na jehož základě by mohly výstavu zakázat. Souběžně s podáním žádosti proto začali organizátoři rovnou rozesílat pozvánky na „první podzimní prohlídku obrazů v plenéru“.

Současné umění v dnešní Moskvě:

V neděli 15. září 1974 se tak v pustině tehdy ještě nezastavěné jihovýchodní moskevské čtvrti Běljajevo sešlo asi 20 nonkonformních umělců a také jejich příbuzných a přátel. Mezi pozvanými hosty bylo dále hodně západních novinářů a diplomatů. Vystavující malíři dopravili své obrazy už v sobotu do blízkého bytu filozofa Viktora Tupicyna a na samotnou výstavu se sjížděli jednotlivě, přičemž jim hodně pomohla v srpnu čerstvě otevřená zastávka metra Běljajevo.

Režim posílá „zahradníky“

Jenže sovětské orgány nechtěly ani na periferii nic podobného připustit. Zákon, na jehož základě by výstavu zakázaly, opravdu neměly, ale poradily si jinak.

Už v metru bylo několik umělců včetně Rabina preventivně zadrženo pod falešnou záminkou, že došlo ke kapesní krádeži a oni odpovídají popisu podezřelých. Na policejní stanici je pak drželi pár hodin, aby nemohli výstavu stihnout (v ohlášení moskevskému Sovětu byla prezentována jako dvouhodinová), a pak je bez omluvy a vysvětlení propustili.

Ti umělci, kteří prošli inscenovanou šťárou v metru, brzy narazili na další problém. Ačkoli byla neděle, na prázdném pozemku, kde se měla výstava konat, panoval z nějakého důvodu čilý „pracovní ruch“. Celé prostranství obklíčila těžká zahradnická technika, auta se sazenicemi, sklápěčky, kropicí a zavlažovací vozy – a mezi tím vším podivní „zahradníci“ v nápadně nových kombinézách předstírali pracovní zaujetí.

„Formálně mělo vše vypadat jako naštvaná reakce lidí ze správy pro zvelebení a rozvoj lesoparků na to, že jim cizí lidé překážejí ve víkendové úklidové brigádě,“ uvedl před 20 lety Michail Bode v ruském časopise Umění. Blogger Maysuryan v této souvislosti připomíná, že jakkoli se kvůli následnému zásahu začalo výstavě přezdívat „buldozerová“, skutečné buldozery mezi zasahující technikou nebyly. Což ale nijak nesnižovalo brutalitu zmíněného zásahu.

„Někteří vystavovatelé nestihli své obrazy ani vybalit. Útočníci se na ně vrhli, obrazy ničili, umělce odvlékali a při tom mnohé z nich mlátili. Korespondentovi novin New York Times vyrazili zub jeho vlastní kamerou. Jedním z útočníků byl policejní poručík Avdějenko, který křičel: Měli bychom vás všechny postřílet! Jen je mi líto těch nábojů!“ uvádí článek Buldozerová mistrovská díla z roku 2016.

Razantní odezva

Až moc velká brutalita zásahu se však obrátila proti těm, kdo o něm rozhodli. Zahraniční novináři vyvolali kolem celé věci poprask, který ještě přiživil spoluorganizátor akce Alexandr Glezer, jenž u sebe doma uspořádal tiskovku. Zmlácení umělci navíc poslali do Kremlu kolektivní dopis, v němž si postěžovali na bezdůvodné zmlácení, oznámili, že hodlají uspořádat další venkovní výstavu a požádali vládu, aby je za pomoci policie „ochránila před chuligány“.

Byl to šachmat, jenž režim těžko nesl, ale chápal, že po taktické stránce nad ním umělci právě vyhráli. „Který idiot, který kretén má tohle vandalství na svědomí?“ zuřil tehdejší šéf KGB Jurij Andropov.

Politbyro nakonec nevidělo jinou cestu, jak se z této situace dostat, než další akci umělců skutečně povolit.

Konala se o pouhých čtrnáct dní později po „buldozerové výstavě“, v neděli 29. září 1974, a přilákala půldruhého tisíce diváků. Ti všichni mohli po dobu čtyř hodin v moskevském Izmajlovském parku svobodně zhlédnout díla ne dvaceti, ale více než čtyřiceti experimentálních umělců a zažít vernisáž, jež vešla do dějin jako „čtyři hodiny svobody“. Západní novináři, kteří byli svědky nesmírně vřelé atmosféry celé akce, pojmenovali výstavu jako „sovětský Woodstock“.

Výstava umožnila pořádání dalších podobných akcí a pro ruské moderní umění měla mimořádný a možná až nedozírný význam. Od té doby už byla ruská kultura k novým trendům výrazně vstřícnější.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Fedor Alexandrovič, CC BY-SA 4.0 zoom_in Díky výstavě začaly ledy lehounce tát. Na snímku pouliční výstava dalšího ne zcela konformního malíře, propagátora umělecké performance Alexandra Popova na Gogolevského bulváru v Moskvě

Úplný happy end to ale nebyl. Už na konci 70. let byl hlavní organizátor „buldozerové výstavy“ Oskar Rabin zatčen, donucen i s rodinou vyjet na turistické vízum do Paříže a tam byl zbaven ruského občanství. Také ostatní účastníci výstavy byli téměř všichni donuceni emigrovat.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy